Ve čtvrtek 26.6.2003 se konala další (ovšem neklubová) akce na Mácháči !

(autor Petr)

Červnové Máchání

Jirka si na Jeepu provizorně opravil v dílničce plynový lanko, Honza dovezl po vlastní ose svého Patrol-španěla a já se přidal s 4Runnerem s čerstvě obutejma 16ti palcovejma MT-čkama Kumho Venture (kupodivu se vešly i bez jakýchkoli dodatečných úprav podvozku). Chorche se věnoval přítelkyni v Praze (dodatečně vše nNEJlepší!), takže nazvat tuto akci jako 4runnr-klubovou by se mohlo zdát jako celkem zavádějící, ale nakonec se ukázalo, že nebýt Toyoty, Patrol i Cherokéz by se ještě teď marně hrabali v bahně a loužích tankodromu…

Ale popořadě. Po menší poradě nad mapou Máchova kraje jsme vyrazili kolem jedenácté ze Starých Splavů přes Doksskou Benzinu po silnici vedoucí na Mimoň. Cca po čtyřech kilometrech jsme opustili vyhřátý asfalt a u Břehyňského rybníku odbočili vpravo do borového lesa. (Hrubý nákres trasy je patrný z přiložené mapky – žlutá čára.) Ač jsem měly dvě různé vytipované lokality mapy v měřítku 1 : 50 000, záhy jsem zjistili, že mimo asfalt jsou dost nepoužitelné – dost nám chyběl Chorcheho vynález jednoduché GPSky. O tom, zda se dát na některém z nespočtu křížení lesních cestiček vlevo či vpravo jsme si moc hlavu nelámali, ale nějak instinktivně jsme se snažili stoupat vzhůru, neboť z nedělní vyjížďky jsme měli ještě v živé paměti dva kvalitní výjezdy a chtěli si něco podobného zopakovat. Nejprve se nám podařilo se vyšplhat na Malou Bukovou (431mnm), přičemž pokus dostat se na vrchol od jiho-východu se ukázal jako nereálný – klukům vadil přes cestu padlý statná buk, já se zase trochu bál nánosů spadaného bukového listí, které z nakloněné úboční cesty dělalo chvílema výborné kluziště. (Ještě si celkem živě vybavuju podkluzování dlouhého zadku 4Runnera z naší únorové akce, kde jsem ostatně přišel o spodní část předního nárazníku…) Couvli jsme tedy níž a na poslední odbočce to vzali vlevo – dostali jsme se tak cca o 10 vejškovejch metrů dál, ale samotnej vrchol jsme prohlásili za autem nedosažitelnej. Couvat se nám už nechtělo, tak jsme si každej švihli jednu ukázkovou otočku o 180 stupnů na cestě široký tak max. 2,5m zaříznutý do svahu (vpravo stromy, vlevo sráz…).

Odtud jsme pokračovali dál na Velkou Bukovou (474mnm). Překonání sedla mezi oběma vrcholy řadím k tomu nejhezčímu, co jsem kdy na svejch toulkách přírodou zažil. Cestička se ještě trochu zúžila, zato zráz do rokle tentokrát po pravé straně se ještě prohloubil. Tkto jsme absolvovali cca 500 adrenalinovejch metrů odměněnejch těsně pod vrcholem super výhledem na Břehyňák, Mácháč a Bezděz v pozadí. No ještě aby tak nad tím vším zapadalo slunce a rozbrečel bych se!

Z vrcholu jsme se vydali na západ a smíšeným lesem občas střídaným čerstvými mýtinami jsme sjeli až na doslech k silnici vedoucí z Mimoně na Mnichovo Hradiště. V této pasáži se Honzovi odporoučelo CBčko (Jirka dosud žádné nemá), které se nám ani po dvacetiminutovém snažení nepodařilo zprovoznit a tak jsme jeli dál tentokrát stále na dohled. Cesta souběžná se shora uvedenou silnicí se nám zdála na náš vkus příliš komfortní, tak se momentálně vedoucí Honza pokusil zpestřit trasu odbočením do zapomenuté cestičky v březovém husníku – ta sice jevila známky toho, že jí nedávno někdo použil, ale záhadou zůstává, čím tam jel (polámané vzrostlé břízky na krajích, větve po celé šířce…) a co tam vlastně chtěl (najednou jak když utne, dál se prostě bez motorovky nedalo). Takže hurá zpátky a nejkratší cestou najít tu správnou stezičku vedoucí k bývalému tankodromu sovětské armády, která se v těchto končinách usadila dočasně v 68mém a odporoučela se až v 90tém…

Od dob, kdy se tu hlava-nehlava proháněly ruské tanky to zas není tak dlouho, ale příroda se celkem pěkně vzpamatovala a najít tu správnou cestu nebylo až tak snadné, jak jsme si mysleli (vloni na podzim jsme tu absolvovali akci organizovanou českolipským Nivaklubem, ale prostředí se celkem dost změnilo i za tak krátkou dobu. Když jsme si mysleli, že už jsme správně, přes cestu se opět postavil mohutnej povalenej listnáč a my si museli cestu proklestit březovým houštím (vůbec se netěším, až to auto umeju a uvidím všechny ty škrábance od větví…). Tu správnou opičí dráhu jsme ale záhy objevili a vydali se po ní na západ. Na podzim po 14tidenním dešti to sice vypadalo poněkud drsněji, ale jak se ukázalo, zdání klame. Lagun tu sice nebylo tolik, ale ty co zůstaly, stály za to. Tu největší se Honza rozhodl zdolat napřímo a myslel si, že to bude jen tak s prstem v nose. Omyl. Asi ve třech čtvrtinách 30ti metrového úseku, kde voda po uklidnění dosahovala přesně po dveře jeho Patrola, ztratilo auto trakci a zústalo viset na břiše (zřejmě v brázdě, kterou tam před ním vyrobil Jirka, kterej se do laguny pustil jen levejma kolama a nakonec byl rád, že se mu jen tak tak podařilo vyhoupnout se zpátky vpravo na zpevněnej podklad).

No co, máme přece výbavičku, tak hodíme kurtu Jirkovi, ten škubne a frčíme dál. Jo, ale tak lehce to neprošlo. Jeep sice škubal lanem seč mu jeho čtyřlitrovej motor stačil, ale na rozbahněných kolejích měl co dělat i sám se sebou… No nic, tak aspoň vyzkoušíme Hi-Lifta! Scénka, kterak Honza po trenky v bahnité vodě, odmontovává ze speciálního držáku na zadních dveřích hever a následně se jej pokouší uvést v činnost, přičemž se snaží uplatnit teoretické poznatky ohledně chování hmotných břemen načerpané během studia na technické univerzitě, je vážně na videu dost poučná… Vyšlo to, zadek byl nadzvednut a odhozen vlevo z vyjetých kolejí. Následně přišlo ke slovu druhé lano a to hlavní: jeho zapřažení za mého Runnera. Když jsme pak s Jirkou cukli Patrolem současně, vyjel už jako po másle! Tak zbalit všechny propriety, oblíknout se a hurá dál.

Při loňské expedici jsme z tankodromu uhnuli cca ve dvou třetinách vlevo a nyní už víme proč – za tehdejších podmínek by to asi byla pohroma pokračovat. My to teď ale nevzdaly a dokodrcali se až na konec. Zde padl návrh (můj) sjet cca 400 m zpět na silnici a stavit se na nějakej gáblík v nedalekém motorestu ve vesnici Kuřivody. Kupodivu prošel, ale po cca 200m písečnou pěšinou Honza oznámil, že to tu zná z orientačního běhu a cesta že vede k hájovně – rozhodli jsme se nedráždit zbytečně místní čarostřelce, operativně se otočili, rozloučili se s vidinou něčeho v žaludku a celej tankodrom si střihli v opačném gardu ještě jednou. Hned zkraje zapadnul tentokrát Jirka, tak jsme měli s Runnerem zase trochu práce. Louži, kde cestu sem zapad Honza, jsme s Jirkou profrčeli pod plynem bez ztráty květinky, zatímco Honza nás z uctivé vzdálenosti točil na kameru.

Poslední úsek expedice, než se nám podařilo se dostat zpět na mimoňskou silnici, vypadal trochu jako vystřiženej z písečné Baja Slovakia, kterou popisuje ve svém článku Gábina. Písek, písek, a zase písek. Jel jsem v konvoji jako třetí a po 50ti metrech jsem raději zastavil a počkal 2minutky než si sedne prach, abych věděl, kudy dál. Záhy se objevily dva vodojemy nelítostně signalizující přítomnost civilizace. Odpojili jsme si předky a plni dojmů se vydali zpět do základního tábora ve Sarých Splavech.

Dalo by se sice určitě ještě najít spousta pěknejch cestiček, ale Jirkovi začlo týct servo a lahvička na dolejvání už byla skoro prázdná. Pohled na hodinky taky prozradil, že jsme v terénu strávili víc než 7 hodin a to by mohlo pro tentokrát stačit! Marná sláva, jíst se musí. Už se těším na příští akcičku – tentokrát určitě nezapomenu na pořádnou svačinku.

Petr