Ve dnech 27.-28. Září 2003 se jela první klubová expedice do údolí potoka Javornice!

(autor Chorche)

Na začátek musím uvést, že akci vymyslel a připravil ve značné míře náš kamarád Lišák s Lanďákem. Patří mu za to velký poděkování, protože akce se naprosto vydařila a opravdu neměla chybu !

Akci předcházela důsledná pozemní příprava - Lišák trať předem projel a zajistil ubytování v táboře v Machově mlýně. Akci taky předcházel leteckej průzkum - jednou sem vzal na palubu Lišáka, aby mi ukázal, kde se dlouhej pás lesa podél potoka Javornice nachází a podruhý sem letěl sám, abych udělal pár fotek. Akci taky předcházelo spousta dohadování s členama klubu, protože sehnat víc lidí dohromady na stejnej termín není opravdu jednoduchý… Nakonec se nás sešlo celkem 8 lidí. Kámoš Lišák s Ivanou a dcerou Sandrou a jejich třema psama, Pepa s Liduškou, Petr a já s Andy. Nezúčastnili se (ke svej velkej škodě) Gábi s Ondrou - byli nemocný, Rampa - byl na mistrovství modelářskýho combatu na Slovensku a Lukáš - novej člen klubu z Vysočiny - jeho 4runner je pořád ještě v servisu nepojízdnej po nepovedený výměně rozvoďáku (ne že by mi to něco připomínalo…). Taky se nezúčastnil Honza - je pořád dlouhodobě ve Varšavě a už dlouho se neozval.

Akce nakonec začala na benzínový pumpě Jet za Berounem. Do 12 hodin jsme se všichni sjeli, natankovali, vyčůrali a za nádhernýho slunečnýho počasí vyrazili směr Zvíkovec. Včele malýho konvoje jel Lišák, znajíc cestu po krásnejch okrskách. Občas sem ho sice po rádiu upozornil, že GPSka protestuje proti zvolený cestě, ale nic naplat. Nakonec sme dorazili do Zvíkovce a zahnuli na lesní cestu, která nás pak měla vést až do cíle. Chci tady poznamenat pro případný ekology a greenpísáky, že cesta nebyla vybavená zákazem vjezdu, jelikož podél ní je několik chat a táborů. S trochou odvahy a štěstí po ní občas projede i stará škodofka nebo lada…. Projeli sme první brod hned za Zvíkovcem a zastavili sme. Před náma byla krásná cesta, táhnoucí se podél potoka Javornice a křižující ho mnohejma brodama. Udělali sme pár fotek a vyrazili dál. Lišák, kterej jedinej z nás měl naviják jel pořád první, kdyby někdo v brodech zapadnul . Nakonec byl Lišák první kdo zapadnul - asi ve 4tým brodu zahučel s lanďákem po kapotu do vody a namočil rozdělovač. Motor ještě poskočil a chcípnul a tak zústal potopenej zadníma kolama ve vodě. Nastala komická situace, kdy Lišák aby se nenamočil lozil po autě aby moch otevřít haubnu a vysušit rozdělovač. My ostatní sme ho objeli a projeli brodem bez problémů - tu největší díru pod vodou si vybral právě Lišák. Když rozdělovač vyschnul - jelo se dál. Pepa teda skusil stejnou díru project taky a kupodivu se mu to povedlo. I když je fakt, že od koupání na Jamboree je přecijen opatrnější. A tak sme projížděli krajnou, kde les a bahno a potok střídali nádherný prosluněný louky. Terén to nebyl nijak náročnej, ale to vůbec nevadilo. V podstatě jsem většinu cesty projel jen na zadní náhon. To se mi sice málem nevyplatilo, když sem zapoměl přiřadit předek a vlítnul do 30 cm hluboký bahení lázně. Okamžitě mi tam ve vyjetejch kolejích zadek předběhnul předek a zůstal sem viset. Hned sem tam šoupnul přední náhon, ale starý sjetý ATčka si s tim nejdřív nechtěli poradit. Jenom sem do rádia zavolal ať na mě ostatní počkaj a chvíli se tam zahrabával do bahna. Když sem kokotku náležitě uprasil, gumy narazili na tvrdší podklad a vyškrábal sem se ven. Pokračovali sme podél trempskejch chat, kde nám domorodci vesele kynuli. Přecijen vidět takovoudle expedici se hned tak nepoštěstí… Nakonec sme dorazilil do tábora Machův mlýn. Tam sme měli zajištěný ubytování v chatkách (přecijen noci už sou chladný a nějak se nikomu nechtělo mrznout v autě. Po krátký poradě se rozhodlo, že budem dneska ještě pokračovat až na zříceninu hradu Krakovec. A tak sme zase nalezli do aut a pokračovali v cestě. Po chvíli ale cesta zkončila - evidentně jí odnesla loňská povodeň. A tak nezbylo než se z třičtvrtěmetrovýho břehu spustit do potoka a ject kus korytem. Tam kde cesta zase začínala sme se vyškrábali na břeh a jeli dál po ní. Na Krakovci sme opět vzbudili zájem domorodců a prolezli zříceninu křížem krážem. Pak se ukázalo, že nikdo krom Lišáka a mě, ač sem na to upozorňoval nevzal sebou žádnej proviant . A tak nezbylo, než vyrazit na cestu do Rakovníka pro něco ke grilování a k zapití…. Po cestě mě napadlo, vzít to zkratkou, kterou sem viděl na GPSce. Jenže sem se malinko splet a místo normální polní cesty sme zkončili uprostřed pole. Vypadalo to, že zmiňovaná polní cesta je od nás vzdušnou čarou tak 200 metrů. A tak sme to vzali oranicí a trávou a nějakou podivnou plodinou . Jen sme doufali že na nás nevyběhne nějakej zuřivej plantážník…. GPSka nakonec nelhala a polní cesta byla tam, kde měla bejt. Součástí cesty byla krásná lesní RZta s pořádným sešupem. Tam se ukázaly přednosti kokotky proti lanďáku. Zatímco klubový vozy to smažily z kopce osotšest, Lišák musel pomalu, protože vysokej lanďák se nakláněl a poskakoval jak koza. Takže sme dorazili do Rakovníka, v Hypernově nakoupili Pepa s Petrem maso a chlast a vyrazili sme naspátek. Jako akční vložkou se ukázal bejt onen zmíněnej úsek po průjezdu korytem potoka. Vydrápat se na na skoro metr vysokej břeh nebylo snadný ani pro jedno auto. Musim se přiznat, že největší problém sem s tim měl nakonec já, protože sem si špatně najel a nedařilo se mi pořádně vykřížit kola tak aby byly aspoň dvě v záběru. Nicméně sem se vyškrábal vlastníma silama za veselýho skandování ostatních. Na fotkách toho bohužel moc neuvidíte, protože Andy v jedný ruce držela kameru a v druhý foťák a tak nestíhala ostřit ani jedno… Po návratu do tábora začali přípravy na táborák a grilování. Začli sme z lesa nosit nějaký dříví, ale Lišák prohlásil, nač se s tim tahat a vyrazil na kraj lesa s lanďákem. Zapřáh za lano soušku a přitách jí k vohni. Přitách takle asi dvě, když ve snaze přitáhnout ještě jednu pěknou zajel do vysoký trávy. Najednou lanďák poskočil a zůstal stát. Lišák chvíli bojoval, ale ukázalo se, že v trávě byly dva padlý kmeny tak 30 cm tlustý a pěkně mokrý, obrostlý mechem. No a Lišák byl přesně uprostřed mezi nima. A tak nemoch ani dopředu ani dozadu. Pod předním difem měl navíc pařez, takže situace vypadala téměř beznadějně. Vycukat se z toho nešlo a tak Petr došel pro svou káru, že ho vytáhne na kurtě. Ale Lišák je hlava paličatá a nedal si říct. Rači vytách naviják a nejdřív namotal Landa na strom po vzoru filmu "Bohové musej bejt šílený". Jenže se ukázalo, že kmen je moc těžkej a ručně se odtáhnout nedá. A tak Lišák natách lano z navijáku na jinej strom co stál asi 10 metrů stranou. A bez milosti začal Landa tahat do strany. Kola ryly v hlíně, lano se napínalo, ale vydrželo. A naviják taky a tak se Lišák navijákem otočil o 45 stupňů a spoza klád vyjel. No a pak uš se jen připravilo to navožený dřevo (pár natrénovanejma karatistickejma kopama po vzoru hongkongskejch béčkovejch filmů se naporcovalo na příslušnou dýlku) a zapálil oheň. Otevřely se flašky a naházelo maso na rošt a povídalo o zážitcích uplynulýho dne. Zakalili sme i nabaštili perfektně, kolem jedný v noci lidi začali pomalu vytuhávat a mizeli v chatkách. Nakonec sme zústali sami s Andy a s Petrem a já si už jen pamatuju, že sem se pokoušel fotit hvězdy na obloze, dvakrát zahodil foťák (a ulomil dvířka od baterek, takže druhej den sem už nemoch fotit), jednou zahodil sebe do kopřiv (z čehož mě pak druhej den šíleně pálila ruka) a nakonec skončili taky v chatce zachumlaný do spacáku. Ráno nás zbudila šílená zima a mlha, která se rozprostírala všude kolem. Petr se vydal na kopec fotit východ slunce, já se pokoušel najít kousky dvířek od foťáku, Lišák venčil psy a ostatní se mrtvolně potáceli kolem. Po snídani sme naložili všechny věci, uklidili ohniště a vydali se stejnou cestou zpět. Po cestě sme si udělali ještě jeden pekelnej výjezd do prudkýho kopce s propastí do údolí po pravý straně a následně sjezd toho samýho dolu. V údolí Lišák skusil project potokem ve kterým bylo tak metr vody a dvakrát se mu to podařilo. Potom ale zase utopil rozdělovač a musel sušit. Naštěstí ale už nabřehu. Do potoka vjel i Petr (za bujarýho povzbuzování ostatních), ale když se mu začli potápět dveře a protáčet kola, zase si to rozmyslel a na poslední chvíli vycouval. Zbytek cesty už proběhnul bez incidentů, když nepočítám rodinku postarších greenpísáků, který míjeje nás pěšky pronášeli nějaký kecy o chráněným území (což byli ovšem naprosto mimo). Na konci cesty sme spáchali Petrovým foťákem ještě skupinový foto, rozloučili se s Javornicí a kolem 12 hodiny vyrazili po okrskách směr Beroun.

Akce trvala vlastně celkem jen 24 hodin, ale opravdu stála za to. Závěrem chci poděkovat všem za účast a doufám, že příště se nás sejde ještě víc !