|
|
|
||
|
|
"Šestý
Humpolecko aneb Vysočina" 28.-29.10.2006 (autor
Opoc) Všichni kdo
se účastnili letošního klubového poježdění po Vysočině odjížděli podle reakci
nadmíru spokojeni. A to snad i včetně Chorcheho, který v půli víkendu
odpadl, neb byl zákeřně napaden zlým bičíkovcem a odjel se proto domu
kurýrovat. A není se
čemu divit. Počet ideální: 8 aut z rodiny 4Runnera první i druhé
generace a jeden bratranec Hilux. Počasí přímo exkluzivní a co se tyče
organizace a výběru tras, nezývá než pochválit. Diky Lukáši! Sraz je
v deset hodin na dálničním odpočívadle kousek před Humpolcem. Následuje
tradiční pokec a stejně tradiční čekaní na nejmenované opozdilce. Když po
deseti minutách Johnny dojede, můžeme vyrazit. Ze začátku
se jede pianko po polňačkách, sem tam lesním úvozem. Postupem času čím dál
tím víc zajíždíme hlouběji do lesa a konečně se objevují mírně terénní
vložky. A samozřejmě i první tahaní na
kurtě. Johnny nadrženej konečně po nějaký akci najde přes koryto potoka
takovým způsobem ze zůstane viset za oba nárazníky. Každým za jeden břeh. Všechna
čtyři kola zůstala bez většího záběru viset ve svěšených pružinách. Bylo jasný, že bez drobných sanačních
zásahu do koryta potoka se sám ven nedostane. Ke slovu přišlo lano. Nejedná
se o nic velkého. Stačilo aby se přední nárazník svezl z břehu a pak už
si auto poradilo samo. Další zajímavý
moment nastal, ve chvíli, kdy leader Lukáš zjistil ze místní tlupa
dřevorubců-sabotérů posekala několik stromu a znemožnila nám tak další postup. Vracet se nám
samozřejmě nechtělo a tak se hledalo náhradní řešení. Víceméně šlo o to
prokličkovat svahem mezi stromy dolu ke kamenitému potoku a po jeho překonáni
vystoupat na druhou stranu údolí. Přes několik nepříjemně vypadajících
bočních náklonů projíždíme všichni bez
úhony. Přestože se
jednalo o víceméně pohodový ježdění, rozhodně nemůže být o jakýkoliv nudě řeč
ani náhodou. Vysočina je na něco podobného jako dělaná. Spousta úvozu, polní
i lesní cesty vymletý po každoroční dávce vody z tajícího sněhu. Sem tam
nějaký ten brod, nebo průsek pro vysoký vedení plný záludně číhajících
balvanu. Krajina se neustále mění a tak je i na co se koukat. Odpoledne nás
čeká bonus v podobě podlouhlé široké jámy. V některých místech bych
odhadl hloubku na nějakých šest metru, tedy dostatečný materiál
k vyblbnutí. Pomalu se
snáší tma a my se loučíme s již víceméně nepřítomným Chorchem, který
vypadá jako kdyby byl nakaženej minimálně Ebolou. Osm zbývajících aut se
stačí směrem k místu, kde by se měla konat plánovaná večerní veselice.
Na místo dorážíme již za úplné tmy a spolu s námi i první víkendový
déšť. Zakopčáníci sice něco podobného věštili, ale den byl víceméně slunečný
a tak s tím už nikdo ani nepočítal. Vystoupeni kapely Psycho hlína je
proto nouzově přemístěno do garáže. Roli předkapely se ujímá Johnny,
respektive jeho dvougigawattový
subwoofer. Zábava pokračuje. Dostáváme instrukce o místním
občerstvovacím systému. Je to jednoduché. Každý si sám točí pivko, nalévá rum
v místním sklepě, nebo si řekne o vynikající špekáčky, přímo
z udírny. Za každý takovýto úkon, si sám píše čárku ke svému jménu na
gigantický společný učet (myslím že to byl původně karton od pračky). Cena je
snadno zapamatovatelná – vše za patnáct. Původně jsme do tohoto
patnáctikorunového menu chtěli zařadit i špajz paní domácí, plný kompotu a
nakládaných okurek, ale byli jsme brzo vyvedeni z omylu. Psychohlína
příjemně překvapuje. Chvíli se poslouchá živá hudba, chvíli Johnnyho kufr,
povídá se, popíjí, koluje balené listí. V devět
hodin se přemisťujeme na chalupu
jednoho místního kamaráda. K velkému překvapení po příjezdu zjišťujeme,
že mimo běžných místností jako je obývák, ložnice, koupelna a tak je tu i
pivnice. Tedy místnost s nezbytnými lavicemi, stoly, pípou a různými
lihovinami. Vše v rodinném verzi. Něco bylo sice naznačeno již
v pozvánce, ale realita předčí naše očekávání. Zatopíme v kamnech a
za chvíli je nám všem fajn. Johnny objevuje v regálu podezřele
vypadající butilku s meruňkovicí.
Provede první degustaci a nostalgicky zavzpomíná na hodiny chemie ve
škole. Od majitele nálevny se dozvídáme, ze láhev patří jednomu ze členů
kapely a prý je jejím jediným konzumentem. Důvodem je fakt, že vždy po požití
spolu s konzumaci nějakého toho jointa se pak prochází dlouhé hodiny
v noci po okolních lesích. S tím není radno si zahrávat. Po krátkém
váhání si Káfič dodává odvahy a nechá si nalít panáka, kterého do sebe
obrátí, což se mu cca okolo třetí ráno zle vymstí. Teplo linoucí se
z kamen v kombinaci s únavou nás pomalu uspává a tak se začínáme trousit ke svým spacákům. Noc ve
spacáku na podlaze vytopené místnosti probíhá, až na Káfičovu akustickou
vložku, nerušeně a tak jsme ráno plně funkční k dalšímu ježdění.
Samozřejmě nevynecháme nezbytnou snídani, při níž sčítáme plůtky
z kartonu od pracky. Platíme, loučíme se a hurá znovu do terénu. V noci
pršelo a stále ještě sem tam poprchává a tak je ježdění zase o něco
zábavnější. Je nás už pouze pět aut. V průběhu předchozího večera nás
totiž opustil i Hilux, Al se svou Lassie a ještě kdosi. Jezdíme převážně po
lesních cestách. Místní dřevorubci mají opět pré a tak jsme několikrát nuceni
se vracet a hledat náhradní cestu. Klády ve výšce zrcátek se přejíždějí
špatně. Někdy před
poledním objevujeme na louce hned vedle lesa zastrčenou motokrosovou dráhu.
Po vydatném nočním dešti a několika následujících přeháňkách tu je excelentní
bahýnko. Nikdo se nenechá dlouho přemlouvat k bahenní rallye. Dostatečně
vyblbnuti a zabláceni se vydáváme asi po hodině na další cestu. Kolona zablácených aut, na pozadí
zamračeného nebe ve větru zběsile poletuje kontrastně zářící podzimní listí.
Prostě nádhera. Každá fotka, byť pořízená mobilem má téměř profesionální
rozměr. Po dalším,
více než hodinovém pohodovém poježdění nás vítá několik set metrů prudce
stoupající cesta plná výmolů a pařezu a kamenů. Výzva, která se neodmítá.
První auto vyráží. Motor hučí, kola hrabou až kameny lítají. Nechávám si
dostatečný odstup a jedu zdolat
vrchol. Po několika metrech zařazuji za dvě. Diky nedávno vyměněným převodům
v diferenciálech kopec brzo ztrácí můj respekt. Jako třetí jede Alfoc.
Později se dozvídám ze mu nefunguje ventilátor chlazení. Po celou dobu to
nevadilo, ale v kopci v otáčkách vytočený motor se hřeje přeci
jenom o něco víc. Asi v první čtvrtině kopce natlakovaná pára vykopne
vičko nádržky na kondenzát a auto celé
v mžiku mizí v oblaku páry. Scéna jak z Krkonošských pohádek.
Zamlžený kopec a z bílého obleku vychází postava. Chybí jen klobouk,
fajfka a hul od Bushnella. Les je rázem plný škodolibých fotografů. Vlastně
se nic moc nestalo. Čekáme až motor trochu vychladne, doléváme vodu a jede se
dal. Začíná se
ozývat hlad. Všem nám je jasné že naše víkendové ježdění je víceméně u konce
a že jediným rozumným zakončením je pozdní oběd v některé místní
hospůdce. Lukáš, jakožto místní znalec nás směruje k nejbližší
provozovně. Opět dobrá volba. Jídlo jak má být, ceny více než lidové, čekací
doba přijatelná. No a pak už
jen rozlučka na parkovišti s veřejným slibem, že „určitě zas někdy brzo“
a hurá domů. OPOC Fotky jsou zde
|
||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
Termíny akcí |
||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
|||
|
|
|
||
