(autor Chorche)

Akce byla tentokrát naplánovaná a oznámená hodně narychlo, takže nakonec jel jen Pepa a já s Andy a náš známý průvodce Lišák s Ivčou s jejich Lanďákem jako vyprošťovací vozidlo. Chip, který přislíbil účast nakoenc nejel, protože zjistil, že mu prošla technická na autě, Jitka s Liborem přislíbili účast, ale nakonec se neozvali, Bahňák taky slíbil a pak neozval, Rampa se musel údajně starat o nemocnou Sylvu, Petra nepustila manželka, Gábi měla něco s kolenem, Víťovi vodešla vodní pumpa a ostatní se neozvali vůbec.

Pochopiteleně jako vždy ti co se nezúčastnili tak přišli o spoustu príma zábavy, úžasnejch momentů, napínavejch situací a můžou zase jen a jen litovat....

Takže sraz byl tentokrát určen nadvakrát. Pepa s Lišákem se sešli na pumpě za Berounem a s náma se srazili až v Jincích na náměstí. Pro ně byla cesta do Jinců běžná a nudná, my jí ale měli opepřenou zrádnejma zledovatělejma úsekama. Nejhorší byly Řevnice, kde silnice byla doslova kluziště z mistrovství světa v krasobruslení. Naštěstí na nás před mostem zběsile mával chlápek, kterej jak se pozdějc ukázalo skončil za mostem se svou károu v plotě a další maník v něm. Dík němu sme tam neskončili taky. Když jsme objížděli šraňky rychlostí unavený želvy, tak naše zadní kola pořád chtěli předběhnout ty přední. Zbytek cesty sme jeli teda hodně opatrně a do Jinců dorazili o 20 minut pozdějc. Následoval krátej brífing a pak už se vyrazilo do prostoru. Teda ještě než se vyrazilo, nemoch Pepa odject z parkoviště protože zapad v asi 3 cm sněhu.... Kola se točily jak zběsilý, ale Pepův Pepe se nehnul z místa. To byla předzvěst problémů s jeho sjetejma letníma gumama... Nakonec se za spousty nadávání vyklouzal ven a jelo se.

Část cesty v prostoru byla ještě celkem odklizená, pak ale nastoupil ujetej a mokrej sních. Po vyjetí na první kopec (nechtějte ode mě ména, nemam před sebou mapu, ale nadmořská vejška se pohybovala od 440 metrů až po 880 metrů) a odbočení na polní cestu ale moje kokotka začla mít taky problémy se stabilitou. I když sme ve středu drandili s Chipem v hlubokym sněhu, tak tady mokrej sních udělal svý a po několika smycích vod krajnice ke krajnici sem se rychlostí asi 10 km/h sesunul do škarpy. Auto zůstalo pravym přednim kolem ve hluboký škarpě, nahnulo se celý doprava, levý zadní vyselo ve vzduchu a auto se kynklalo ze strany na stranu. Převrácení sice prakticky nehrozilo, ale pocit to byl ne moc sympatickej. Hlavně holky v autě se začli cejtit malinko nesvý. Pepa zastavil za mnou a Lišák zase přicouval. Hoši se mi smáli, že jako neumim řídit a gdesicosi, ale Lišák mě ze škarpy vytách. A jelo se dál. Následovalo mírný stoupání asi 500 metrů nahoru k lesu. Cesta byla pokrytá asi 10 cm mokrýho sněhu a kterej jaxe ukázalo nedělal dobře Pepovejm gumám. Zaboha se nemoch na kopec vyškrábat. Jak říkám, kopeček to byl opravdu mírnej, fakt sem nechtěl věřit tomu, že to takle klouže. Pepa skončil asi v půlce a hrabajícíma kolama docílil akorát toho že jezdil po cestě bokem zprava doleva a naspátek. Nahoru se ale nehnul. A tak zase nezbylo aby se zapřáhnul Lanďák a Pepu nahoru vytách. Mě pomohli dokopce holky. Strčili do mě abych se rozjel a pak uš sem to vyjel sám až nahoru. Po čaji a kafi a Pepovejch strašnejch kletbách na svý gumy sme popojeli po hřebeni a pak následoval poměrně prudkej sjezd. Lišák jako obykle neměl žádnej problém (šípaký prostě nemaj chybu), Pepa v hlubokym sněhu (tam uš ho bylo 20-30 cm) sjel taky dobře, ale na mě zbyly jen ujetý koleje. Takže sem se klouzal dolu jak sáně a lítal v nich jak hadr na holi (v těch kolejích). Měl sem zadek trochu staženej, ale sjeli sme to ve zdraví. Pokračovali sme lesem na další kopec.

Cesta dál  začla bejt poměrně sjízdnější, protože jednak bylo na ní víc sněhu a jednak nebyl už tak mokrej a klouzavej (fakt mě před tim nigdy nenapadlo jakej mizernej rozdíl je v klouzavosti mezi prašanem a mokrym sněhem). Při stoupání nakonec se mi najednou zničeho nic resetoval Palm s GPSkou. V tom hlásil Pepa na CBčku že se mu taky resetoval Palm s GPSkou. Podívali sme se na sebe s Andy - to vypadalo jako zajmavej fenomén. Hlavou mi bleskly zkazky o jadernejch raketách, který se v přilehlejch krajích za bolševika skladovali uprostřed lesů. GPSka se resetovala ještě 2 x. Pepovi taky. Nedovedu si to představit, co mohlo takovejdle reset způsobit, ale protože sme nepotkali UFOny, usoudil sem že za to může jedině nějakej zdroj mikrovlnýho záření. Data se z Palma naštěstí nesmazaly a o kus dál už zase běhal jak měl.

Vyjeli sme na nádhernej kopec, všude kolem zasněžený smrčky jak v Mrazíkovi. Obloha byla najednou čistá  a sluníčko nasvítilo bílej sních tak, že pálili oči. Když sme zastavili, zapadnul sem po kolena do sněhu. Lišák skoušel zaparkovat mezi stromky a opravdu se mu to v 60 cm sněhu podařilo. Hrnul sních před sebou jak rolba, nedá se to popsat písmem, musí se to vidět. Na fotkách to taky neni ono, ale aspoň vás to přiměje ject příště s náma. Nafotili sme pár fotek a vyrazili zase z kopce dolu směrem na další kopec. Při odbočování z cesty doprava nahoru nás ale oba s Pepou nakloněná cesta doleva hodila do závěje a oba sme tak skončili po dveře ve sněhu. Nebylo z toho hnutí a tak zase nastoupil Lanďák a nejdřív vytách mě, což bylo celkem bez problémů, já popojel po cestě nahoru (v hlubokym prašanu kokotka drandila dobře i dokopce). Horší to bylo s Pepou, kterej byl zapadlej víc než já a každej pohyb jeho kol ho bokem sunul ještě víc ze svahu dolu do lesa. A Lanďák kterej ho měl na laně a couval do kopce měl velkej problém mu vytáhnout čumá směrem proti kopci. Začalo to vypadat trochu dramaticky, protože Lišákovi už klouzali i ty šípy a Pepa ho začal s stahovat dolu skopce. Poskakoval sem kolem nich a napínal jim lano, aby ho jednak Lišák nepřejel a jednak aby Pepa nezapdal dál do závěje do lesa. Vyprošťovánim Pepy sme strávili asi půl hodiny. Nakonec sme ho dostali naspátek na cestu a vysápali se na další kopec. A pak zase sjeli do údolí, který před tim sloužilo jako cílová plocha pro kanonýry a nejspíš i pro letadla. Údolí sme profičeli rychle a vyšplhali se na další kopec s velkýma bunkrama. U jednoho z nich stál ještě kanón. Vypadal jako funkční, ale neměli sme žádnou munici a tak sme ho netestovali. Do jednoho bunkru se dalo vlíst a tak sme ho trochu proskoumali. Nicméně sme neměli žádnou baterku a v úplný tmě se vidí dost špatně , zvlášť když nevíte po čem šlapete a pod nohoama to podivně chroupalo... Vzpoměl sem si při tom na pár scének z Indiana Jonese. A bylo tam hnusně zima a vlhko. Usoudil sem, že sloužit bych tam fakt nechtěl. Po opuštění bunkru sme zjistili, že Lišák píchnul zadní kolo a tak sme museli čekat až ho vymění. Zatim sme popíjeli čajček a kafíčko a baštili Delisu (ta vám zvedne náladu....)

Po výměně kola sme pokračovali opět z kopce na zříceninu hradu Valdek. K našemu překvapení byl hrádek obehnán cedulema "vsup zakázán, nebezpečí úrazu". Nějaký zvětšený ryziko úrazu oproti jinejm zříceninám sme ale neoběvili. Taky sme neobjevili ale žádnou ceduli s popisem historie hradu, jak je zvykem u jinejch zřícenin. Po prohlídce hradu sme chtěli ject ještě na další kopec, kde měl bejt srub s krbem a chtěli vopíct buřty, ale zjistili sme že už je docela dost hodin a tak padnul návrh ject spíš na Feldbabku do hospody. Náš průvodce Lišák znající místní terén ale zabloudil a tak sme si pár kiláků zajeli. Tentokrát všechno po mokrým sněhu, klouzajícím opět jak volej po pánvi. Hospodu sme nakonec našli a naplnili naše hladový pupky směsiců smaženejch sejrů, řízků, uzenýho a bramboráků, gdo co chtěl. Zhodnotili sme dnešní vydařenou akci a za soumraku vyrazili k domovům.

Ještě pár závěrů z akce můžu schrnout asi takle : Je rozdíl mezi mokrym a čerstvym sněhem. Mokrej sních klouže asi vo 50 % víc. S mizernejma širokejma gumama se dá celkem jezdit po suchym sněhu ale v mokrym nemáte šanci. Limit pro hloubku zapadnutí v čerstvym sněhu je 40 cm. Z větší závěje už s 4runnerem nevyjedete, pakliže nemáte obutý šípáky. Šípákům je sních jedno. Jak hloubka tak konzistence.